Levanduli měla v oblibě i léčitelka abatyše Hildegarda, která ji doporučovala, kromě posilujících koupelí, i při očních chorobách. Středověk si ji vybral jako mocnou bylinu proti těžkému jazyku a ochrnutí údů, dnes bychom s ní asi léčili choroby nervové.
Lavandula officinalis poprvé
Levandule lékařská, Lavandula officinalis, má svůj latinský základ ve slově mýti se (lavare), protože voňavými květy se již dávno obohacovaly koupele. To se ostatně nezměnilo do dnes – levandulová silice má dezinfekční účinky, léčící kožní plísně. Postačí čtyři hrstě květu nebo kvetoucí natě spařit a po 15 minutách louhování přecedit a vlít do vany ne příliš horké vody. Dezinfekční lázeň navíc uklidní nervy, utiší křeče, pomůže proti migréně a nespavosti.
Levandule dále obsahuje hořčiny, které ji předurčují do čajových směsí při nechutenství, žaludečních katarech, nadýmání. Její vůni využijeme jako přirozenou voňavku mezi prádlo, ochrání i vlněné šatstvo před moly. Hezky se vyjímá i v sušených vazbách, jimž dodá nejen aroma, ale i výraznou modř.
Lavandula officinalis podruhé
Levandule se řadí do čeledi hluchavkovitých. Vytváří plný keřík s úzkými šedozelenými aromatickými listy, vysoký 30 – 60 cm. V červenci a srpnu vykvétá modrofialovými květy, jež omamně voní hlavně zvečera.
Levanduli vyséváme zjara do vlhké půdy. Další možností množení je zakořenění řízků nebo dělení trsů. Vyhovuje ji propustná, písčitá půda, středně zásobená živinami. Příliš výživy způsobí nárůst listové hmoty na úkor květů. Rostlině prodloužíme kvetení, pokud včas odřežeme kvetoucí nať. V tomto případě ve slunečných létech vykvete ještě jednou.
Další informace ve článku Nenáročné rostliny i pro ty nejnešikovnější hospodyňky
Jindříška Kodičková
