Podle jedné řecké pověsti vyrostl oměj (aconitum) ze slin tříhlavého psa Kerbera, kterého Herkules vyvlekl z podsvětí. Příběh o vzniku této nádherné květiny, ač není příliš přívětivý, jen potvrzuje fakt o oměji jako jedné z nejjedovatějších rostlin v celé Evropě. Již ve starověku byl používán mnoha kulturami jako šípový jed při lovu mnoha zvířat. Patří do čeledi pryskyřníkovitých (Ranunculaceae).
Podle přilbovitého tvaru květu se této rostlině v němčině říká „železný klobouk“. U nás se ale spíše vžil lidový název střevíček nebo pantoflíček. Celkem jich existuje snad 80 druhů v celé severní části zeměkoule. Na celém světě na 350. Ve volné přírodě se s oměji také můžeme setkat, a to poměrně často, zde patří k chráněným rostlinám. Nejčastěji jsou k vidění u cest a rybníků, v horských lesích a na vlhkých loukách. Rostliny mají sytě zelené, dlanitě dělené listy s dlouhými hroznovitými květenstvími.
Omějům se nejlépe daří na polostinných stanovištích, ve vlhkých výživných půdách, snesou však i přímé slunce.
Nejznámější odrůda omějů je Aconitum napellus – oměj šalamounek. Vyniká intenzivně modrými až modrofialovými květy a patří k těm nižším druhům. Dorůstá výšky 50 – 100 cm a v našich zahradách se s ním setkáváme nejčastěji. Synonymem jeho latinského názvu je Aconitum plicatum.
Žlutavými květy upoutá další druh omějů – Aconitum lamarckii. Dosahuje výšky mezi 100 až 120 cm a jeho květy jsou ve velkých hroznovitě uspořádaných květenstvích.
Taktéž žlutě kvetoucí odrůda Aconitum vulparia (Aconitum lycoctonum) je známa pod českým označením oměj vlčí nebo oměj vlčí mor. Dorůstá výšky mezi 50 až 150 cm.
Oměje se zvlášť dobře uplatní v trvalkových skupinách ve společenství japonských sasanek, čechrav a ploštičníků, náprstníků a kapradin, kde působí velmi půvabně a přirozeně.
Vzhledem k jeho jedovatosti je třeba dbát opatrnosti při jeho výsadbě všude tam, kde se na zahradách pohybují malé děti a zvířecí mazlíčci.
Text: Zuzana Bohdalová
