Řebčíky rozdělujeme do dvou skupin – na císařské a drobnokvěté. Císařské jsou známější, vyznačují se dlouhými, jeden a půlmetrovými lodyhami, které jsou zakončeny množstvím listů a převislými květy.
Rodu královského
Nejznámějším „císařským druhem“ je díky své mohutnosti a množstvím květů řebčík královský (Fritillaria imperialis). Je příbuzný lilie a pochází z asijských Himalájí. Do Evropy se dostal v 16. století. Jeho královská koruna vás uchvátí velkými zvonkovitými květy vyčnívajícími na silném stonku. Jeho výsostným znakem je svazek listů připomínající chochol na vrcholu ananasu. Kvete oranžově nebo červeně, vzácně také žlutě už začátkem dubna. Výška rostliny je až 150 cm.
Chudší příbuzný
Typickým zástupcem drobnokvětých řebčíků, které nejsou vyšší než padesát centimetrů a mají malé, svěšené květy různých barev a variací, je řebčík kostkovaný (Fritillaria meleagris). Kdysi rostl na podmáčených loukách v Čechách, nyní bychom jej nejblíže mohli v přírodě nalézt ve východoslovenské nížině. Slováci mu říkají „korunka strakatá“, což pěkně vystihuje tvar i kresbu květu. Kvete v dubnu a květnu vínovými až fialovými „kostkovanými“ květy, které tvarem připomínají bledule. Šlechtěné kultivary mohou být také bílé nebo žluto červené. Hodí se do skalniček nebo k jezírkům.
Trvalkový solitér
Mohutnější druhy řebčíků mají cibule velké přibližně jako jablko a připravme se na to, že při manipulaci s nimi ucítíme pronikavý zápach. Cibule se dělí, proto je každé čtyři roky raději rozsadíme. Nejvíc se jim zavděčíme střídáním místa. Sázíme je hluboko, 20 až 30 cm je nejvhodnější hloubka. Řebčík královský potřebuje mnoho živin, proto jej vydatně hnojíme v průběhu celé vegetace. Při výsadbě není dobré míchat různé barvy, naopak stejné zbarvení vysadíme v oddělených skupinách. Řebčík královský zvlášť vynikne ve společenství nižších cibulovin méně výrazných barev, jako jsou narcisy, tulipány světlých barev či hyacinty. Působivý je však i jako solitér ve skupince.
Pozor na výběr
Zahradnické firmy nabízejí pestrý sortiment krásných druhů. Ale pozor, některé řebčíky nejsou plně mrazuvzdorné a jsou určeny jen pro temperované skleníky sběratelů. Vždycky se proto při nakupování ujistěte, jestli ten vámi vybraný bude opravdu snášet klimatické podmínky vaší zahrady. Vysazujeme v září až říjnu na záhon.
S květy otálí
Řebčík si můžeme snadno rozmnožit sami. Chce to ale co nejdříve po dozrání vysít semena na vlhký záhon. A pak se obrňme trpělivostí. Proč? Protože až po několika letech, nejčastěji po čtyřech, se potěšíme krásnými květy, připomínajícími malé lucerničky. Během růstu neodstraňujeme vadnoucí listy. Opora pro rostliny není většinou nutná. Cibule řebčíků nenechte venku nikdy vyschnout.
Jedovatá krása
V celé rostlině, nejvíce však v hlízách, jsou přítomny toxické alkaloidy (např. fritillarin, vercitin a cevanin). Otrava se projevuje nevolností a dávením, alkaloidy mají účinek i na srdce. Přesto se cibule řebčíků dříve využívaly v lékařství a hlízu používali severoameričtí indiáni jako zeleninu. Dnes se využívá pro výzkum dědičných vlastností.
TIP
Řebčíky nepatří k voňavým kráskám našich zahrad, i květy vydávají ne právě vábné aroma. Nejsilněji všem páchnou cibule. Vám to vadit nemusí, jsou pod zemí. A právě tam vám poslouží jako přírodní odpuzovač hrabošů a krtků.
Text: Gabriela Koulová
