Podobně tomu bylo i v případě panašovaných rostlin. Jeden francouzský zahradník objevil ve svém výsevu hledíků nejen zdravě vypadající zelené rostlinky, ale i semenáčky vykazující poněkud nemocně vypadající skvrnitost na listech. Myslel si, že netradiční vzhled těchto rostlinek má za následek mrazík. A i když nebyl s výsledkem svého pěstitelského snažení spokojen, vzal s sebou na trh i rostliny, které nevypadaly zrovna tradičně a světe div se, ty se prodaly mnohem rychleji, než klasicky vypadající hledíky. A tak před více než sto lety spatřila světlo světa metoda panašování rostlin.
Teprve později se ukázalo, že za tímto netradičním vzhledem rostlin nestojí mráz, ale že příčinou skvrn na listech panašovaných druhů rostlin je nepřítomnost chlorofylu, tedy listové zeleně. Chlorofyl se ukládá v listech rostlin v buňkách obsahujících zvláštní tělíska zvaná plastidy. Každá z buněk může obsahovat od 10 až 100 plastidů. Jsou -li všechny tyto plastidy v pořádku, obsahují dostatek chlorofylu a tudíž má rostlina klasické zelené listy. Někdy se však stane, že tato tělíska uvnitř rostlinných buněk onemocní, čímž ztratí schopnost fotosyntézy. Nemoc někdy zasáhne pouze některé buňky listu, zbytek listu si ponechá zelenou barvu, v těchto částech probíhá fotosyntéza i nadále a zbytek listu s nemocnými plastidy ztratil schopnost fotosyntézy, a tak zůstává bílý. Někdy však nemocná část listu nemusí mít bílou barvu, ale může být žlutá, nebo zčervená. To je způsobeno přítomností žlutého nebo jiného listového barviva, které nepřítomný chlorofyl nemůže stínit.
Pěstitelé nenechali panašované formy rostlin pochopitelně bez povšimnutí a zcela logicky tak započali s křížením a rozmnožováním těchto rostlin. Protože však genetická informace zřizující tvorbu chlorofylu leží zcela mimo buněčné jádro, nebyli úspěšní ti pěstitelé, kteří křížili rostliny zelených matek a pestrolistých otců. Úspěch se dostavil až tehdy, když měli pěstitelé jasno a věděli, že genetickou informaci o panašování předá dalšímu pokolení rostlin jen rostlina mateční, která dává novému pokolení většinovou genetickou výbavu.
I když panašované rostliny by se daly označit doslova za rostlinné invalidy, u mnohých z nich je tento neduh vykoupen fascinující krásou jejich listů, která v sobě kombinuje často velkou barevnou pestrost. Vzpomeňme například neuvěřitelně variabilní pestrolistou kopřivu africkou, kterou velmi často pěstujeme jako pokojovou rostlinu. Tuto líbivou pestrolistost u rodu Coleus způsobuje přítomnost mnoha navzájem složitě zkombinovaných druhů listových barviv. Je tedy zřejmé, že křížení a vznik nových druhů panašovaných rostlin je záležitostí složitou a dlouhodobou, což možná vysvětluje, že ne vždy se nám v domácích podmínkách podaří vypěstovat z našich panašovaných rostlin opět panašované potomky. Většinou takto množené rostliny mají pouze jednobarevné zelené listy. Pokud tedy trváte na pěstování panašovaných rostlin, uděláte nejlépe, když si takové rostliny zakoupíte přímo v květinářství.
Kromě afrických kopřiv jsou to mnohé další druhy, které v panašované formě mají pro pěstitele opravdu velké kouzlo. Patří k nim například nejrůznější hybridy pokojové begonie Rex, dále mnoho druhů fíkusu benjamína, rychle rostoucí tradeskancie, schefflery, také syngónia vytvářejí celou řadu pestrolistých forem. S panašovanými rostlinami se můžeme setkat i u zelenců, barvínků, hedery, u zástupců moderního rodu pokojových Stromanthe, dále u filodendronů, diefenbachií, fíkusů elastica, u pestrolistých forem akalyfy anebo u poměrně vzácně panašovaných sukulentních rostlin u druhu liánovitého svícníku s názvem Ceropegia woodii.
Text: Zuzana Bohdalová
