Na americkém kontinentu ovšem patřila slunečnice roční (Helianthus annuus) k nejstarším kulturním rostlinám. Pro olejnatá semínka ji pěstovali pradávní obyvatelé Nového světa už 2000 let před naším letopočtem. Pro Inky pak byla i jedním z nejvýznamnějších kultovních symbolů a představovala slunečního boha. Evropa si slunečnici oblíbila rychle. Nejprve jako dekorativní rostlinu, ale záhy i pro její užitek. V 18. století pak už patřila v mnoha zemích k významných zemědělským plodinám. Dnes je slunečnicový olej používán nejen jako kvalitní potravinářský produkt, ale také pro výrobu bionafty.
Snadné pěstování
V českých venkovských zahradách se slunečnice pěstují stejně dlouho jako na polích. Dokonce předcházejí i dobu 19. století, kdy se teprve začalo mluvit o okrasných zahrádkách u rodinných domků. Slunečnice totiž přinášela nejen půvab svých květů, ale také užitek – semínka sloužila jako krmení pro drůbež a zbytek okvětí konzumoval dobytek. Domek s řadou slunečnic u plotu je tak obrázkem českého venkova dávno před tím, než slunečnicovou kytici ve váze proslavil notoricky známý obraz Vincenta van Gogha. Slunečnice se staly tak oblíbenými i pro své snadné pěstování. Jako typická letnička nepotřebuje žádnou zvláštní péči. Po mrazech stačí semínko zapravit nepříliš hluboko do země a takřka s jistotou se za pár dnů dočkáte klíčku a za pár týdnů vzrostlé rostliny s poupětem. Vytáhne se až do třímetrové výšky a když má vzdušnou a mírně přihnojenou půdu, rozevře koláč okvětí se jasně žlutými až oranžovými okrajovými kvítky do obrovského koláče. Ten září na zahradě několik týdnů, než začnou uprostřed dozrávat semínka, která k vám na zahradu přilákají všechny drobné ptáky z okolí.
Šlechtění pro záhon i pro kytice
Na rozdíl od jiných květin, jejichž šlechtěné odrůdy vznikaly většinou křížením několika druhů, všechny zahradní slunečnice mají jediného předka – slunečnici roční. Šlechtitelům se ovšem zejména v posledních dvou desetiletích, kdy tato rostlina přišla znovu do módy, podařilo vypěstovat nespočet hybridů, lišících se výškou, velikostí květu i jeho četností a barvou. Můžete vybírat z hybridů trpasličích (Dwarf Gailarda F1), jen 30 cm vysokých, které budou ozdobou skalky nebo květináče na terase, středně vysokých – okolo 90 cm – vhodných pro letničkové záhony, kde hybridy s drobnějšími květy vynikají sytostí svých barev, i obřích, ženoucích se až do třímetrové výšky a nesoucí okvětí až 40 cm v průměru.
Mezi ty poslední patří například slunečnice ruská, která pro svůj vzrůst potřebuje oporu a hodí se tak dobře k plotu na závětrné místo. Půvabné plné citrónově žluté květy má Lemon Aura. Rozvětvené keříky s až pěti květy tvoří Prado Gold (jasně žlutá) a Prado Red (červená). Naopak jediný sytě žlutý květ ponese na pevném stonku žlutá nebo oranžová Sunrich Orange, která se výborně hodí k řezu. Vysněnou odrůdou alergiků jsou hybridy Sunburst F1, které nevytvářejí pyly a mají efektně roztřepené okvětní plátky v barvách od sytě zlaté až po cihlově červenou. Barvy moderních hybridů můžete vedle sebe kombinovat od světle krémové přes všechny odstíny žluté, modré, až po temně červenou a růžovou, téměř hnědou.
TIP: Na svatbu a na letní stůl
Nevěsta s kyticí uvázanou ze slunečnic bude vždy působit svěže a letně. Hodí se prakticky ke každé barvě svatebních šatů a v ruce ji může nést nevěsta mladá i zralá. Pouze na mistrovství tvůrce vazby pak záleží, aby přizpůsobil slunečnicovou kytici ženě drobné nebo vysoké. Letní pokoj prozáří kytice slunečnic v jednoduché skleněné nebo keramické váze. Když jim budete doplňovat vodu, vydrží na stole až tři týdny.
Text: Gabriela Koulová
