Hlavní inspirace raných japonských zahrad vychází z uhlazené palácové architektury. V předhistorickém období přejímala japonská společnost náboženské, filozofické i kulturní vlivy z Koreje a Číny, a tak na vývoj japonského zahradního umění v následujících staletích měl největší vliv buddhismus, taoismus a konfucianismus. Tou dobou však stále v Japonsku převládal šintoismus, který měl v úctě vždy krásu přírodních kamenů, a to výrazně ovlivnilo vznik každé z japonských zahrad. Vhodným příkladem jsou jednotlivé kameny na svých přirozených stanovištích propojené závěsnými lany spletenými z rýžové slámy označující posvátná místa.
Japonské zahrady se dále vyvíjely podle různých období, kterými říše procházela. V zahradách vznikaly první buddhistické chrámy, posléze byl důraz kladen na vytváření jezírek a ostrovů, v sousedství paláců se udržovaly z reprezentačních důvodů pískové plochy. V období výrazného čínského vlivu měly za úkol zahrady znázorňovat řád vzniku a zániku v průběhu ročních období.
Vzácné rajské japonské zahrady po období své největší slávy prošly obdobím jednoduchosti, kdy z nich téměř vymizely rostliny a jejich hlavní plochy sestávaly pouze z písku, štěrku a oblázků. Tehdy se zrodily zahrady ve stylu suché krajiny. Na toto období později navázaly formalizované čajovny v čajových zahradách. V následujícím období, kdy bylo Japonsko téměř izolováno od jakýchkoli vnějších vlivů, vznikaly ponejvíce zahrady s rafinovaně jednoduchým vzhledem. První modernizované japonské zahrady a parky pod vlivem západní kultury byly založeny až v období, kdy se Japonsko otevřelo světu, což bylo až na přelomu 19. a 20. století.
Seznámit se s historií vzniku japonských zahrad by mělo být v současnosti povinností každého, kdo chce takovou zahradu zbudovat. Bez znalosti daných zákonitostí, vazeb a duchovní podstaty těchto vzácných zahrad, které mají svůj odraz v různých obdobích historického vývoje Japonska, nelze pochopit jejich podstatu a šíři jejich duchovního rozměru.
Zásadním prvkem japonských zahrad je voda, která symbolizuje proměnlivost, nestálost a běh života. Může být symbolizována plochami písku a štěrku v zahradě anebo může být skutečná a mít podobu nejrůznějších jezírek, potůčků a malých nádrží. Voda by tedy neměla chybět v žádné japonské zahradě zakládané na principech klasických vodních zahrad. Tento typ zahrady žije pořád dál.
Oblíbeným dekorativním prvkem takovéto vodní japonské zahrady je i mělčina, jejíž linie opisuje břeh vodní plochy a poté k ní lehce klesá. Stejně příjemný efekt vytvoří i štěrkový břeh. Dobře promyšlené rozložení kamenů, upravené cesty a umístění například kamenné lucerny dovrší dlouho cestu spějící k založení japonské vodní zahrady. Dílo je poté završeno výsadbou rostlin.
Často nám japonské zahrady připomínají dokonalé obrazy propracované do nejmenšího detailu, což ony vlastně jsou. A tak se při vytváření japonských zahrad v našich podmínkách zamysleme nad tím, jak by takové zahrady měly opravdu vypadat a promýšlejme je opravdu do nejmenších detailů, abychom dostáli této živé dokonalosti, tomuto obrazu krásy, který o své historii vypovídá mnohem víc, než se na první pohled může zdát.
Text: Zuzana Bohdalová
