Jedním z těchto keřů je exoticky působící málo známý blahokeř trojmý (Clerodendrum trichotomum). Ve volné přírodě z něj může vyrůst i menší strom do 10 metrů, jako pěstovaný v zahradách a parcích dosahuje menší výšky a pěstuje se spíše jako rozložitější keř. Na jaře je zcela nenápadný, začíná kvést až v srpnu, případně v září. Tehdy jsou květy bílé a oproti pěstovaným pokojovým blahokeřům mají také nenápadný zelený kalich, který však po odkvětu začíná proměňovat svou barvu a zbarvuje se do purpurova.
Zprvu je uzavřený, během října však začíná odhalovat neuvěřitelně modré bobule uvnitř svých kalichů. Nejčastěji pěstovaným druhem je var. fargesii (syn. Clerodendrum fargesii Dode). Ten je zároveň i odrůdou nejodolnější vůči mrazu. Pochází z Japonska a lze jej zařadit mezi léčivé rostliny. Působí jednak analgeticky a také snižují krevní tlak, nejen proto se jejich mladé větvičky a listy přidávají do asijských pokrmů. Při výsadbě blahokeřů myslete na to, že potřebují chráněnou polohu, v zimě ochranu před mrazem položením mulče a přistínění kmene jako ochranu před silným jarním sluncem. Nemusíte se však obávat, i když se přihodí, že v zimě jeho některé části namrznou, brzy se keř zregeneruje a opět vykvete.
Dalším příkladem keřů kvetoucích v říjnu je abelie čínská. Je to poloopadavý keř dosahující výšky mezi 1,5 až 2 metry. Květy abelie vykvétají ve svazečcích v paždí listů, které jsou vstřícné, jejich čepele jsou usazeny na krátkých řapících. Květy abelie jsou téměř bílé s růžovým nádechem, některé květy jsou spíše více do růžova. Jak květ stárne, zároveň tmavne. Květy jsou vonné a jejich koruna je dlouze trubkovitá. Kalichy květů dokážou velmi poutavě prodloužit zdobnost keře, neboť na něm zůstávají ještě dlouho po opadu koruny. Abelie je poměrně nenáročná rostlina vhodná na světlé stanoviště v zahradě. Plný úpal však není pro ni to pravé. Dává přednost humózním nepříliš suchým půdám a dá se pěstovat buďto jako solitéra, nebo kombinovat s ostatními listnatými keři s podobným tvarem koruny a strukturou. Abelii čínskou lze množit jak semeny, tak řízkováním.
Do třetice je tu v říjnu kvetoucí ořechokřídlec (Caryopteris) vykvétající zajímavými modrofialovými květy. Je to spíše nízký keř dorůstající výšky kolem jednoho metru s listy majícími nádech do šeda. Nejčastěji pěstovaným druhem u nás je ořechokřídlec clandonský (Caryopteris Clandonensis). Vysadit ho můžeme na plné slunce, neboť dobře snáší úpal a také sucho. Na jaře vyžaduje hluboký sestřih, který keř zároveň zmladí. Množit jej můžeme v průběhu června bylinnými řízky anebo na podzim dřevitými řízky, které odebereme ještě před nástupem větších mrazů.
Výše uvedené velmi působivě vypadající keře jsou zářným příkladem toho, že ani podzim v našich zahradách nemusí být bez květů, jejich barev a vůní.
Text: Zuzana Bohdalová
