Celkem bylo popsáno asi 24 druhů vraních ok rozšířených nejčastěji v subtropické jihovýchodní Asii. Jejich latinské označení Paris je odvozené od slova „par“, což znamená pravidelný. Jednotlivé druhy vraních ok dosahují vzrůstu od 10 cm až do výšky 1,5 metru. Listeny u kvetoucích druhů bývají po čtyřech v přeslenu. U některých druhů jich však na témže místě může být i přes 20. Na dlouhé přímé stopce je posazen jeden jediný květ. Podobně jako u našeho vraního oka čtyřlistého, je i u dalších druhů květ obvykle spíše nenápadný. Některé exotické druhy však mají květy nejen velké, ale i zajímavě zbarvené.
Černá zdužnatělá tobolka připomíná tmavě modrou až černou bobuli. Tato tobolka v případě některých druhů jako zralá praská a otevírá se. Uvnitř se pak objevují červená semena s dužnatým přívěskem. Doslova odporná chuť těchto plodů naštěstí ani nikoho ke konzumaci neláká a navíc rostlina nepříjemně zapáchá. Právě proto se otravy vyskytují jen velmi zřídka. Rostlinám se díky jejich již zmíněným vlastnostem vyhýbají i zvířata.
Toxiny obsažené v rostlinách se při požití naštěstí špatně vstřebávají do těla, proto se při požití této rostliny projevují srdeční potíže jen vzácně. Nicméně pokud k otravě vraním okem dojde, postižený pociťuje hlavně celkovou slabost, zvrací a má kromě průjmu i silné bolesti hlavy. Při intoxikaci je velmi zřetelné až nápadné zúžení zorniček u postiženého.
K nejznámějším vraním okům patří tři druhy. Tím prvním je náš domácí druh, vraní oko čtyřlisté (Paris quadrifolia), jehož listy jsou okrouhlé nebo opakvejčité. Květ je čtyřčetný a semeník má 4 dutiny se semeny, přičemž plod je černomodrý, dužnatý a nepraská. Kdysi dávno byl tento druh v malých dávkách využíván jako léčivá rostlina při bolestech hlavy, revmatických potížích a neuralgiích anebo k léčbě zánětu průdušek. Mastmi vyrobenými z listů vraního oka čtyřlistého se potíraly rány a léčily kožní záněty a nádory. Při léčbě očních zánětů zase pomáhala šťáva z bobulí. Tinktura z čerstvě natrhaných rostlin sloužila jako protijed při otravě rtutí a arzénem. Plody sloužívaly jako afrodiziakum. Vraní oko bylo používáno i jako barvířská rostlina. Z listů se vyrábělo žluté barvivo a z bobulí se získávalo barvivo červené. Dnes už by tyto rostliny jistě nikdo k žádnému z výše uvedených účelů nepoužíval. S tímto druhem se setkáme nejčastěji ve vlhčích humózních listnatých lesích a v bučinách či olšinách, případně na horských loukách.
K dalším známým druhům řadíme vraní oko mnoholisté (Paris polyphylla) vyskytující se v bambusových lesích a v horách ve Vietnamu, Číně, Indii, Laosu a jinde v Asii a dále vraní oko přeslenité (Paris verticillata) rostoucí ve stinných lesích severní Číny, Japonska a Koreje případně na Sibiři a Kavkazu.
Text: Zuzana Bohdalová
